Ghost in the house

5. srpna 2012 v 16:27 | Al.
"Ještě nespíš?" uslyšela jsem hlas svojí mámy, ozývající se z obývacího pokoje. Rychle jsem zhasla lampičku na nočním stolku a celá se přikryla pěřinou. Věděla jsem, že by se jí nelíbilo mé ponocování a tak jsem raději dělala, že jsem nic neslyšela, protože spím jako zabitá. Otočila jsem se ke zdi, vzala si svého plyšového medvídka a pokoušela se zapomenout na to, co jsem viděla. Nešlo to. Dech se mi chvěl. Tak ráda bych usla a ráno si myslela, že to byl jen sen. Vzala jsem mobil a svítila s ním všude po pokoji. Nikde nikdo. Počkat, co to bylo?! Ihned jsem si postívila ke skříni. Byla otevřená. Jsem si jistá, že když jsem šla spát, tak jsem ji zavírala. Přišlo mi, jako by mě někdo sledoval. Najednou jsem usyšela kroky. Pomalu se přibližující ke mě po mém hnědo-bílém koberci. Zavřela jsem oči a nevěděla, co dělat. Klepala jsem se, schovaná pod peřinou. Už si ani nepamatuji jak, ale zničeho nic jsem usnula. Probudila jsem se až ráno. Pro moji smůlu jsem si všechno pamatovala.

Šla jsem do kuchyně. "Co jsi v noci prováděla?" zeptala se mě máma. "Já? Nic, co bych měla dělat?" předstírala jsem. "Slyšela jsem, jak chodíš po pokoji, zhasínáš a rozsvěcuješ světlo a vždy, když jsem přišla, tak jsi ležela na posteli a převalovala se a dělala jsi, že spíš." Nechápavě jsem se na mamku podívala. Po krátkém rozhovoru jsem zjistila, že v tu dobu už jsem musela dávno spát, protože vím, že když jsem si svítila mobilem, bylo přesně 23:32. A mamka mi řekla, že když jsem "já" začala takhle blbnout mohlo být tak kolem 1 hodiny v noci. Začínám se bát toho, až zase příjde večer.

Den uplynul jako voda a já jsem si šla před spaním vyčistit zuby. Oblékla jsem si pyžamo a zalezla do postele. Hned co jsem ulehla do mého povlečení s kytičkami, začala jsem mít opět ten divný pocit. Podívala jsem se na skříň a srdce se mi zastavilo. Byla dokořán otevřená. Chvilku jsem sbírala odvahu a potom jsem šla a zavřela ji. Ještě jsem se šla napít. Vodu jsem měla položenou na mém kosmetickém stolečku. Při pití jsem se podívala do zrcadla a málem jsem se udusila. Přímo za mnou stála mlhavá postava dívky. Neměla oči a na tvářích měla krvavé šrámy. Položila mi svoji ruku na rameno a pomalu přistoupila blíž ke mě. Celá strnulá jsem se otočila. Přiložila mi prst na ústa. Nehty měla nádherně upravené. Vlasy černé, rozcuchané. Usmála se. Nevěděla jsem, co mám dělat. Chytla mě za ruku a udalila na postel. Najednou začala něco mluvit a já opět jako z nenadání usnula.

Po rozlepení víček mé oči sklouzly na zrcadlo. Červenou barvou na něm byl vyryt nápis: "Non semper erit. Noli timere: me quaeso." Zděsila jsem se. Ihned jsem zapla internet a v překladači zkoušela všechny jazyky. Zjistila jsem, že je to latinsky. Znamenalo to: Vždycky tu budu. Neboj se mě, prosím. Sice mi to moc nepomohlo k tomu, nebát se, ale duofám, že tahle dívka "mluví" pravdu. Celý den jsem s napětím očekávala večer. Byla jsem velice nervózní, a i když jsem se bála, těšila jsem se.

Po dokončení každovečerního čištění zubů jsem si lehla do postele. Zaslechla jsem kroky. Podívala jsem se, ale nikde nikdo nebyl. Skříň byla zavřená a i po pohledu do zrcadla jsem nikoho neviděla. Začalo mi to vrtat hlavou. Lehla jsem si do postele a pomalu začala usínat. Zničeho nic jsem ucítila něčí ruku na tváři. Otevřela jsem oči a uviděla jsem ji. Zeptala jsem se, jak se jmenuje, ale asi uměla jen latinsky. Zapnula jsem notebook a začala překládat. Zjistila jsem, že se jmenuje Natallie. Také, že jestli budu chtít, tak že mi splí jakékoliv přání, za cenu toho, že s ní odejdu TAM. Neřekla mi, kde to je, ale znělo to tajemně. Nevím, jestli jsem byla omámená vůní mateřídoušky a levandule, která se všude lynula, ale přikývla jsem jí, že s ní odejdu. Chytila mě za ruku a otevřela skříň. Já jsem se ale z ničeho nic zastavila. "Počkej". Vzala jsem papír a na něj napsala: "Miluji Vás, jen jsem chtěla zksit něco nového, s Natallií" a papír nechala na posteli. Ona šla jako první, vešla do škříně. Ukázala gesto, ať jdu za ní. Zavřela jsem dveře. Jediné, co si pamatuji je příšerná bolest a světo, bílé a oslňující.

Když jsem ze skříně vylezla, viděla jsem mamku sedět na posteli a brečet. Přišla jsem k ní. "Mami, jsem tu, nic mi není!" řekla jsem a chytla ji za rameno. Ona mě ale nevnímala. Šla jsem k zrcadlu. TO SNAD NE, JÁ SE NEVIDÍM, JSEM MRTVÁ, UŽ NEEXISTUJU, NEŽIJU!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi holka/kluk?

Holka
Kluk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PitaPata Dog tickers