Spřízněné duše

3. srpna 2012 v 15:41 | Al.
"Taro, proč jsi mi to udělala?! Prosím, vrať se mi". Plakal jsem nad hrobem svojí holky. Nechápu, jak mohla umřít. Byla tak mladá, krásná, byla moje. Ta hloupá rakovina. Bez ní nemá můj život cenu. Na hrob pokládám bílé růže. Ty ona měla nejraději. Pomalu odcházím ze hřbitova. Jako každý den se cestou stavuji v trafice pro cigarety. Vím, že si tím kazím zdraví. Moje malá princezna nekouřila, nepila a nefetovala…A přeci je pryč. Už to takhle dělám asi rok. Nedokážu se s tím nikdy smířit.
A kdo jsem? Jmenuju se Patrick. Příjmení není důležité. Chodím do třeťáku, na hotelovku. S Tarou jsme spolu byli 4 roky. Byla to ta nejúžasnější holka na světě. Nikdy mi nic nevyčítala, chápala, že mám svoje záliby a koníčky a když jsme byli spolu, celá se mi odevzdala. Ale dost o mě, proč taky? Slova jsou to poslední, čím by měl člověk jen tak plýtvat.
"Dneska jsem potkal tvoji mámu, Byla moc smutná. Kdo by nebyl. Miluju tě, lásko, i když už tu nejsi se mnou." další den, stejný scénář. Rád jí vyprávím, co se přihodilo. Po hodině proseděné na studené zemi odcházím opět domů. Fouká mi do očí studený, podzimní vítr. Listí ze stromů divoce lítá a všude je bláto. Otvírám bránu od hřbitova. Klika je studená. Najednou za sebou slyším pláč. Ohlédnu se. Na lavičce sedí dívka. Má dlouhé, blonďaté vlasy, přikryté čepicí. Hlavu sklopenou dolů a v ruce kapesník. Pomalu jsem se k ní přibližoval tichým a opatrným krokem.
"Nemusíš mě litovat" řekla, aniž by se podívala, kdo jsem.
"Jen jsem se chtěl zeptat, jestli jsi v pořádku a jestli se ti něco nestalo." odvětil jsem a přisedl si k ní.
"Sedím na hřbitově, sama, brečím. Co myslíš, že se mi asi mohlo stát?!" opáčila a podívala se na mě. Měla pronikavě hnědé oči. A nádherné, plné rty.
"Vím, jak se cítíš, ať už tě opustil kdokoliv…"řekl jsem a zadíval se do slabého slunečního svitu, který mi ji opět připomněl. Do očí se mi vlily slzy.
"Teď, když jsi zjistil, že mi nic není, klidně můžeš jít, já jsem na samotu zvyklá." ani nemrkla a pořád se soustředila na svůj klín.
"Sice mi nepřijde vhodný tě tu takhle nechat, ale vnucovat se nebudu. Jsem tu každý den, kdybys hledala společnost." odpověděl jsem a odešel. Naposledy jsem se ohlédnul po Tařině náhrobku, v duchu jsem ji políbil na rozloučenou a zamířil domů.
Sobota. Nesnáším je. Právě v tu jednu osudnou sobotu mě opustila.
"Patricku, snídaně". Volala na mě máma. Jak se mi tam nechtělo. Pořád mi připomínala, ať už na to nemyslím a začnu žít jako dřív. Ale vždyť to přeci nejde, bez ní! Po snídani jsem se rozhodl jít opět za Tarou. I když v sobě cítím, že mě tam táhne i zvědavost. Bude tam to děvče zase?
Otvírám bránu. Lavička je prázdná. Nikde nikdo. Jdu k hrobu. Opět s sebou nesu kytku bílých růží. Vzpomínám na ty krásné chvilky.
"Tak ty jsi nelhal, opravdu jsi na tom jako já…"ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Stála tam ta neznámá dívka.
"Proč si myslíš, že jsem sám, na hřbitově?!" řekl jsem, poněkud ironickým tónem. Podívala se na náhrobek. Chvilku přemýšlela a potom se zeptala:
"Tvoje sestra? Holka? Kamarádka?"
"Holka. Nezasloužila si to. Radši jsem měl zemřít já." odpověděl jsem a podíval se na její fotku.
"To neříkej. Je to prostě osud. Co se mělo stát, se stalo. Mě zemřel brácha. Měla jsem ho moc ráda. Byli jsme dvojčata. No, od narození měl problémy se srdcem, které bohužel nešly vyléčit." řekla. Nečekal jsem, že by se někdo takový chtěl svěřovat. Sedíme na lavičce. Povídáme si. O všem. O tom, co pro nás naši blízcí znamenali. V tom mi zvoní mobil. Máma.
"Promiň, ale už musím jít domů, asi je oběd. Rád jsem tě poznal…Mimochodem, já jsem Patrick." loučím se a čekám, že se dozvím její jméno.
"Měj se. Zítra zase tady." odpoví ona a jde pryč zadní bránou.
Po příchodu domů si vyslechnu přednášku od mámy, že jsem měl být dávno doma. Nevnímám to. Sedám si ke stolu. Přemýšlím nad tím, co všechno se stalo. Poprvé od Tařiny smrti jsem cítil chtíč, někoho poznat. To tajemno mezi námi. Musím ji znovu vidět! Je tak jiná. Odlišná…Pomalu odcházím do pokoje. Přemýšlím o všem, co se stalo.
"Patricku, co se ti dnes stalo?" ptá se mě máma, předtím neslyšně stojící ve dveřích. Rozmýšlím se nad odpovědí. Nebudu jí přeci o té dívce říkat.
"Nic mi není mami, buď v klidu. Jen se s tím prostě nedokážu smířit, to je celý." zalhal jsem a zadíval se opět na naši poslední společnou fotku.
"Miláčku, měl by ses z toho pokusit nějak dostat. Vím, že jsi měl Taru moc rád, ale život jde přeci dál. Nemůžeš se zastavit na jednom místě a zůstat tam po celý život, uvězněný ve vzpomínkách jako v kleci." řekla. Ani neví, jak moc je to těžké.
"Měl rád?! Měl rád? Mám rád špagety, mám rád hokej, mám rád modrou barvu. Ji, ji jsem miloval. Byla to nejdůležitější v mým životě. Nikdy jsi nikoho neztratila, tak nevíš, jaký to je! Běž pryč mami, nech mě být. Nic nechápeš!" vybouchnul jsem. Nerad se s mámou hádám, nebo jsem na ni hnusný, ale na Taře mi záleželo víc, než na komkoli jiným. Máma se na mě jen podívala a utrápeně odešla. Ale počkat, vždyť už je tak pozdě. Musím jít za tou neznám…teda, za Tarou. Musím jít za TAROU!!! V hlavě se mi honí 1000 myšlenek. Proč tu holku nemůžu dostat z hlavy?
Jdu po cestě, jako každý den. Myšlenkami někde jinde.
"Opět tam míříš?" zaznělo z autobusové zastávky, kolem které jsem procházel. Podíval jsem se detailně. Seděla tam! Blonďaté vlásky měla rozpuštěné. Oči sklopené. A rty syté, od té zimy.
"Co tu děláš?" zeptal jsem se. Třeba má stejné nutkání, jako já.
"Sedím, nevidíš snad?" odvětila. Mlčel jsem. Tak ještě dodala: "Já jsem Veronica, jestli tě to zajímá." Tak hezký jméno. Ale no tak! Stop! Musím jít přeci za Tarou! Kvůli ní tu jsem…
"Víš, jdu k jejímu hrobu, jestli chceš, pojď se mnou…" navrhnul jsem. Podívala se na mě, trošku divně. Jako by si přišla trapně, být tam se mnou. Povídali jsme si. Vyprávěl jsem jí o Taře. Jaká byla. Vlastně jsme probrali úplně všechno. Naše dětství, bývalé partnery, kamarády…Když jsme se oba tak nějak vzpamatovali, už byla tma. Podíval jsem se na hodinky. 20:29.
"Nechceš jít ke mně? Rodiče odjeli, a tak mám prázdný byt." nabídla mi. Ale je to správné? Není nějak moc brzo na objevování jejího bytu? No, je zima, tak se alespoň zahřeju. Domů se mi totiž moc nechce.
Šli jsme pomalým krokem, pro mně neznámou ulicí. Zastavila před starým, oprýskaným domem. Při vchodu do jejich bytu jsem se nestačil divit. Všechno krásně urovnané, vyleštěné, moderní a ve světlých barvách. Navedla mě k sobě do pokoje. Měla ho, na rozdíl od zbytku domu tmavý. Stěny modro-černé. Okna zastíněná dlouhými černými záclonami a místo světla na stropě vánoční světýlka. Usadila se na postel a zapnula rádio. Přisedl jsem si vedle ní. Svýma pronikavě modrýma očima se na mě hluboce podívala. Cítil jsem napětí v celém těle.
Pomalu se k sobě přibližujeme. Vzrušení stoupá. Líbáme se. Nejdříve po tvářích, rtech, na krku. Touha je oboustranná. Oblečení se hromadí na zemi. Oba jsme už nazí. Vytahuje kondom. Černý, k mému překvapení. Oba si to užíváme. Spojení dvou těl. Je jemná. Líbá vášnivě, ale něžně. Oba jsme unavení. Zpocení a udýchaní.
"Neumyl bys mi záda?" šeptá mi do ucha. Ladným krokem odchází do koupelny. Slyším jen hučení vody. Vydávám se za ní. Oba jsme v jejich prostorné, rohové vaně. Další sex. Tentokrát divoký. Upřímně, ve vaně jsem to nikdy nezkoušel, ale je to krása. Přijdu si jako v extázi. Ale co by na tohle řekla Tara?!
"Tohle se nemělo stát…Mám přeci ji!" řekl jsem. Najednou úplně zmateně.
"No, měl by sis uvědomit, že tu Tara není. A nevypadalo, že by se ti to nelíbilo. Pokud to však chceš, můžeme být přátelé." odpověděla mi, s naprostým klidem. V hlavě mi to šrotovalo na 200%. Myšlenka za myšlenkou, jako na dálnici. Přátelé? Stejně jeden z nás bude cítit něco víc. Teda, já ne, ale Veronica na to taky moc nevypadá. A proč nemít po dlouhé době zase někoho, s kým si můžu užít zábavu? Pokecat? Proč ne…
"Tak, jen ti chci říct…Mám tě ráda, ale jako kamaráda. Nejlepšího kamaráda, kterému můžu cokoliv říct. A věřit mu. Doufám, že je to takhle oboustranné." Dodala ještě. Nemůžu tomu ani věřit…Po krátkém rozhovoru odcházím domů. Samozřejmě s připitomělým výrazem na tváři.
Po měsíci:
"Taro, miláčku, jak moc mi chybíš. S Veronicou jsme nejlepší přátelé. Nikdy mi tě žádná nenahradí." opět sedím na hřbitově u jejího pomníku. Jako každý den. Najednou mi pípá mobil- Veronic. Hm, co asi může chtít? "Otoč se xD" stálo ve zprávě.
"Věděla jsem, že tady budeš…" jak ráda tohle dělá. Alespoň, že mě upozorní na svoji přítomnost. Společně sedíme na lavičce, jako skoro pořád. Stále si máme co říct. Říkáte, že takhle to dopadnout nemělo? Ale mělo, Veronica je ta nejlepší kamarádka na světě. A Tara ta jediná, kterou mi nikdy žádná nenahradí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jsi holka/kluk?

Holka
Kluk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PitaPata Dog tickers