Zimní příběh

5. srpna 2012 v 14:41 | Al.
Sedím a dívám se ven z okna. Máme fyziku. Učitel povídá něco o síle a setrvačnosti. Na tabuli píše mnoho vzorečků, na sobě závislých. Já ale sleduji ty děti, na které máme hezký výhled. Přemýšlím nad těmi roky. Nad těmi, kdy jsem neměla žádné starosti, ani problémy. Kdy jsem si jen hrála. Neřešila okolní život, známky, hádky, co si obleču,…Chce se mi brečet. Je to jedno, stejně by si toho nikdo nevšimnul. Připadám si jako vzduch. Chci pryč z této školy. Už jít domů.
Konečně! Ta sedmi hodinová muka skončila. Jdu do šatny. Pomalu scházím schody. Spolužáci ze školy do mě naráží, jako by mne ani neviděli. Šálu, kabát a čepici. Ještě se obout a můžu vyrazit. Do uší si nasazuji sluchátka. Hm, hudba je krásné odreagování. Nemůžu se dočkat odpoledne. Přijde můj kluk. Uděláme si den jen pro sebe, už je to rok, co jsme spolu. Vycházím se školy. Mám jít pěšky, nebo se svézt autobusem? Je zima, takže radši půjdu na autobus.
Cesty jsou namrzlé. Chumelí. Mám během několika okamžiků omrzlé ruce a konečky vlasů jsou bílé. Autobusová zastávka není daleko. Jsem zaposlouchaná do romantické písně, kterou mám pro efekt danou nahlas. Nemám ráda přecházení silnic v zimě, je to docela nebezpečné. Myslím už jen na něj. Na krásné, kaštanové oči, čokoládové vlasy a nejhezčí úsměv. Došla mi esemeska. "Miláčku, zvedni hlavu". Ohlédnu se kolem sebe. Stojí na druhém opačném konci ulice. Rozbíhám se za ním…Najednou je tma, bolest, slyším jeho hlas, někdo křičí.
Píp, píp, píp…Cítím ten zápach. Nesnášela jsem to. Nemocniční dezinfekce. Mám obvázanou hlavu, Mé černé vlasy jsou svázané do culíku. Bolí mě nos a spánek. Jednu ruku mám zlomenou, nejspíš. Ale…Necítím nohy…Co se to děje?! Vedle mě sedí Mike [Majk]. Také na chodbě slyším mámu s tátou. Ale proč?! "Miku co je to se mnou, zlatíčko, řekni, že budu v pořádku…" otáčím se a chci ho obejmout. "Andy, lásko… Víš, zrovna jelo auto, dodávka. A ty, ty jsi tam vběhla…" vidím, jak má slzy v očích. "Proč necítím nohy?!" ptám se ho. Neodpovídá. Zvyšuji hlas. "Proč?!" mám špatné tušení. "Zlato, je mi to tak líto. Ale slibuji ti, že s tebou zůstanu navždycky, ať se stane cokoliv" rozbrečel se. "Řekni, že budu moci normálně chodit. No tak, řekni to!" také jsem se rozplakala. Mám pocit zoufalství. Mike mlčí. V tom přichází do pokoje moji rodiče. "Andy, miláčku, jak ti je?!" ptá se hned máma. "Budu chodit?!" vychrlila jsem na ni. Mamka neví, co by řekla. Začíná mlžit. Je mi to jasné. Chci vrátit čas!
Po nějaké době mě konečně pouští. Bohužel, nejdu po svých. Už nikdy nepůjdu. Mike mě tlačí na vozíku. Sníh pomalu, ale jistě taje. Proč?! Nesnáším zimu. Od toho hloupého okamžiku. V pokoji je vše při starém. Mike si lehnul na postel. Já jen tak sedím na tom odporném vozíčku a sleduji ho. Může chodit, běhat, dělat stojky, hvězdy, přemety, kotouly, hrát fotbal, řídit auto, jezdit na kole, na lyžích…Já ne! Nemůžu dělat vůbec nic. "Prosím, dal bys mě do vany? Chci se sebe smýt tu nemocnici." žádám ho. Pomáhá mi vysléknout se. "Moc tě miluju zlato, pamatuj si to" říkám mu. On mi dává polibek a odchází. Život je krutý. A já nejsem na takovou krutost zvyklá. Nechci Mikovi dělat problémy a být mu přítěžím. Ani rodičům ne.
Žiletka se pomalu zařezává do zápěstí. Bolí to, moc to bolí. Mám chuť křičet. Ale nechci! Nemůžu. Vidím už jen záblesk světla. Najednou vchází do koupelny Mike. Rozbíhá se ke mně. Vytahuje mě s vany a něco mi říká. Prý mě miluje. Hrozně moc. Uvědomuji si, že nechci umřít. Nechci to tu nechat samotného. Chci vrátit čas. Ale už je pozdě. Mé srdce naposledy sevře. Tep se zastaví. Cítím jeho i svoje slzy. Moje šedé oči naposledy zamrkaly a víčka se zavřela. Proč je život tak krutý?!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Jsi holka/kluk?

Holka
Kluk

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
PitaPata Dog tickers